Získejte vždy aktuální informace o akcích

ať už vám nikdy nic neunikne!

Chci bonus navíc

mandalu zdarma e-mailem a info ze světa mandal
12 + 6 =
Solve this simple math problem and enter the result. E.g. for 1+3, enter 4.

To máš za odměnu

Zveřejněno 29. 9. 2013 v kategorii Inspirativní příběhy

Tak dej výpověď," reagovala Zuzka na moje postesknutí že práce, kterou dělám, mne netěší a stresuje. No, jasně, jí se to řekne! Naskočí mi hned v hlavě, ona se nemusí bát že bude bez peněz! Dělá to, co ji baví a živí ji manžel, ale co já? Rozvedená, 53 let - kde bych hledala slušnou práci?

Autorka článku: Zuzana Pospíšilová
(vybíráme z Vašich příběhů)

Rozbušilo se mi srdce nad tou představou - jednoduché řešení - výpověď, ale co pak? Pořád přemýšlím - CO BUDE PAK? a bojím se - jak se uživím? Jindra mi neustále říká že není třeba přemýšlet o budoucnosti, on si život stejně udělá své, ale já to neumím a pořád mám ze všeho strach. Všechno vidím černě a nepomáhají ani antidepresiva, nepomohla mi ani Hanka - nedokážu používat její radu, kterou jsem si zkrátila na SPZ - sbírání pozitivních zážitků - měla bych si je psát a pak z nich čerpat, ale nejde mi to! Všem připadá život tak jednoduchý, ale já mám trápení! Potřebuju pomoc! Potřebuju - co vlastně? Nevím, ale něco určitě, když nejsem spokojená, tak proč mi nikdo nepomůže? Já vím, jsem zdravá, děti také a spokojeně žijí, i když daleko, ale já chci... já něco chci a vlastně nevím co, jen prostě chci, aby mi bylo dobře. Jenže...

Život si opravdu udělá co chce. Ano, je to tak. Stane se to, čeho jsem se tolik bála - dostanu výpověď. Paradoxně se však svět nezhroutil, moje duše si oddechla, nadechla se a našla spoustu pozitivního právě v tom, že svou práci ukončím a opustím. Že nebudou peníze mi nepřijde vůbec na mysl - najednou je úžasné že mám spoustu času! Přiletí děti na dovolenou a já můžu být celé prázdniny s nimi a jejich partnery, s vnučkou. Všechno je tak krásné, že nemusím SPZ vůbec provádět, ale dělám to, protože chci zachytit všechny ty krásné okamžiky - z mé děravé paměti vypadnou, a já chci aby ve vzpomínkách zůstaly. Nechce se mi přemýšlet co bude až děti zase zmizí a zůstanou mi jen na Skype (ještě že ho máme! před sto lety musel být "odlet ptáčat z hnízda" mnohem těžší!). Je mi dobře.

A pak si život dovolí udělat další kotrmelec a pošle mou maminku do LDN, kde už to pomalu vypadá, že umře. Jak je tedy zase úžasné, že jsem bez práce! Přestěhuji se do jejího bytu a jezdím za ní každý den. Krmím ji, mluvím na ni a po pár dnech už s ní, už zvedne sama lžičku, už se posadí, už cvičíme, první kroky... musela jsem koupit mastičku na dekubity, nutridrinky, co na tom, že je to drahé, peníze budou, my nebudem... Krom toho, že pečuju o maminku ještě nabídnu svůj volný čas domovu pro seniory - zatím moc nepomůžu, ale učím se.

A najednou se mi začnou stávat různé příjemné věci - potkávám hodné lidi, srnku na kraji lesa, veverku, podzim tak nádherně barví stromy, strávím příjemné odpoledne na místní akci se psy, osvěžující koupání v úžasném jezírku, cestuji s upovídanou babičkou ve vlaku, milá fotografka mi upraví fotky než je vytiskne, aby byly pěknější ... a když se tím pochlubím kamarádce řekne jen: "To máš za odměnu, a budou i další" a tak to všechno přijímám - rehabilitační sestru, která mě pochválí za to, jak s mamkou cvičím - jak taková pochvala zahřeje po letech v práci, kde jsem na pochvalu čekala marně! Beru jako odměnu i to, že pršet začne až ve chvíli, kdy jsem ze své túry na kole do LDN za mamkou zpět, pod střechou. Teď, když se mi stane něco, co mi zahřeje duši řeknu si "to mám za odměnu" a je mi krásně. Život mne zase těší.