Získejte vždy aktuální informace o akcích

ať už vám nikdy nic neunikne!

Chci bonus navíc

mandalu zdarma e-mailem a info ze světa mandal
5 + 2 =
Solve this simple math problem and enter the result. E.g. for 1+3, enter 4.

Posttraumatický rozvoj

Zveřejněno 10. 4. 2016 v kategorii K zamyšlení, Techniky psychoterapie

Již od pradávných dob lidé věřili, že jen ten, kdo prožije něco těžkého, se stane lepším a moudřejším člověkem. V mnoha filozofických a náboženských směrech se objevuje myšlenka, že teprve těžké životní zkoušky v člověku probouzejí to nejlepší, co v něm je. Stejná myšlenka stojí v pozadí mnoha známých pohádek. Hrdina musí podstoupit velké nebezpečí, sáhnout si až na dno svých sil, aby se stal dobrým, statečným a moudrým člověkem, který si zaslouží úctu a odměnu. Jak to ale je v našem životě?

Moderní směry psychologie se postupně začaly zaměřovat na to, co s námi dělají těžkosti. Existenciální psychologie nás učí, že i v těch nejhorších životních situacích můžeme najít smysl, který nám dodá odvahu a pomůže nám jít dál. Pozitivní psychologie se soustřeďuje na to, co dobrého s námi životní trable dělají, co nového v nás probouzejí a proč je vlastně dobře, že se i dobrým lidem dějí špatné věci.

Po traumatu může následovat rozvoj

Již před lety mě oslovila teorie posttraumatického rozvoje. V České republice se touto problematikou nejvíce zabývá Jiří Mareš. Jeho kniha Posttraumatický rozvoj člověka u nás vyšla v roce 2012. S myšlenkou posttraumatického rozvoje se hluboce ztotožňuji. Věřím, že životní těžkosti, kterými si přirozeně při své pouti životem musíme projít, nás nemají srazit na kolena, ale mají v nás podnítit to dobré, co by jinak zůstalo ukryto. 
 
Posttraumatický rozvoj vychází z domněnky, že životní krize mohou vyústit v pozitivní změnu v kognitivním (rozumovém) a emočním životě člověka. Člověk se při ní dostane nad svou dosavadní úroveň fungování. K tomuto rozvoji nedochází hned. Děje se tak zpravidla po mnoha měsících až letech od traumatické události. Výbornou zprávou je, že posttraumatickým rozvojem může projít kdokoli, muži i ženy bez ohledu na věk, rasu či náboženské přesvědčení. Rozvojem mohou projít dokonce i malé děti. 
 

Nevíme jak, ale víme, že to funguje

Zatím přesně nevíme, na jakých mechanismech posttraumatický rozvoj stojí. Netušíme, zda je výsledkem vnitřních sil člověka, které se ho snaží udržet při životě i v těch nejtěžších situacích nebo zda je pouhým následkem určité míry stresu a adaptací na něj. Nebo zda v něm hrají roli další proměnné, o nichž netušíme.
 
K posttraumatickému rozvoji patrně nedochází po každé stresující události, ale jen po takové, při které došlo k rozpadu dosavadního světa člověka. Pro takové situace je typické, že si člověk sáhne na samé dno, vydá se ze zbytku svých sil, prožívá obrovský stres a navždy na takovou situaci vzpomíná jako na významný životní milník. Svůj život potom dělí na období „před tím“ a období „po tom.“ 
 
Posttraumatický rozvoj také neproběhne u všech osob, které byly traumatu vystaveny. Zda k němu dojde, závisí na typu traumatu, osobnostních zvláštnostech člověka, na míře a způsobu sociální opory a pomoci, které se mu dostane, ale i na tom, jakým způsobem svou krizi zpracovává. V současné době se odhaduje, že posttraumatickým rozvojem projde 30 – 80 % osob.
 

Od tragédie k laskavosti a odvaze

K rozvoji přispívá, když člověk o prožitém traumatu přemýšlí, hovoří, píše a promítá si v hlavě. Často tak dojde k hlubšímu pochopení toho, co se stalo. Rozvojem častěji projdou ženy, optimisté a lidé, kteří dobře znají sebe sama.
 
Ti, kteří prožijí posttraumatický rozvoj, se stanou silnějšími a psychicky lépe připravenými na případné další životní rány. Snáze hledají nové životní cesty, pokud narazí na překážku. Váží si maličkostí a běžné věci nechápou jako samozřejmost. Uvědomují si mnohem silněji nejen svou zranitelnost, ale i sebedůvěru, zdatnost a neuvěřitelnou vnitřní sílu. Přehodnocují svůj dosavadní život a více se zamýšlejí nad existenciálními otázkami. Jsou laskavější, odvážnější, čestnější, vytrvalejší, tvořivější, zvídavější, radostnější, mají hlubší smysl pro krásu, víru a učení.
 
Lidé přirozeně hledají při prožívané krizi nějaký smysl. Já se však domnívám, že člověk, který je traumatem dosud pohlcen, ten smysl není schopen najít, uchopit a pochopit. Myslím si, že právě až člověk prožitou těžkost přijme, potom se ten smysl najednou, bez většího přičinění, vynoří sám.

Jakou zkušenost máte vy?