Získejte vždy aktuální informace o akcích

ať už vám nikdy nic neunikne!

Chci bonus navíc

mandalu zdarma e-mailem a info ze světa mandal
2 + 12 =
Solve this simple math problem and enter the result. E.g. for 1+3, enter 4.

Povídka Hodná holka

Zveřejněno 2. 6. 2011 v kategorii K zamyšlení

Raduj se, plakej a křič! Bude ti dobře! Nemusíš se bát, že někdo pozná co cítíš, že ti někdo ublíží…

Nejdřív jsem ho milovala tělem i duší. Byla jsem s ním šťastná, radovala se ze života a objevovala nové věci s dětsky rozzářenýma očima. Pak mi ublížil! Opustil mě a já ho z hlouby duše nenáviděla. Objímal jinou a smál se s ní stejně jako kdysi se mnou. Byl to jeden z těch, který mě uměl rozesmát a teď i zoufale rozplakat. Cítila jsem smutek v každičké části těla, stala jsem se nešťastnou do morku kostí. Ale žila jsem! Žila jsem na plno. Nechovala jsem se však tak, jak se na hodnou holčičku sluší a patří – křičela jsem, smála se, plakala jsem… Dospělí kolem mě chodili, kroutili hlavami až jednoho dne ze svého rozumného nadhledu uznali, že se s tím musí přece něco dělat.

Nosili mi tabletky i pilule, které jsem splachovala do záchodu. Chodili ke mně v bílých pláštích a ptali se jak mi je. (Jak mi asi mohlo být samotné v bílém pokoji bez ničeho?) Křičela jsem až se zdi otřásali a šíleně jsem se smála, když lomily rukama. Do velkých desek napsali: „Příliš živá, emocionálně nevyrovnaná, hysterická“.

Zkoušeli veškerou nejmodernější technologii – umístění do magnetického pole, působení ultrazvuku na mozkové vlny… Pouštěli mi dojemné scény z mých oblíbených filmů (ty znali od rodičů) a trestali mě za každý projev lítosti. Hodná holka nebrečí a nedělá scény! Brali mi mé oblíbené jídlo, ukazovali mi, jak je láska nebezpečná a nabádali k emocionální vyrovnanosti: „Vždyť víš, jak ti to ublížilo! Tak buď rozumná…“ Učili mě, jak se chovat mezi lidmi, aby ostatní nepoznali nic, nic neviděli a nemohli mi ublížit… Všichni byli přesvědčeni, že pro mě dělají to nejlepší a ukazovali mi, jak být hodná, vyhovovat požadavkům, jak se zařadit. „Takhle ti bude dobře!“ řekli mi.

„Emocionálně nevyrovnaná nemůžeš mezi lidi!“ říkali mi každý den. „Ublížilo by ti to!“ Začala jsem být zoufalá, začala jsem mít strach, že už mě nikdy nepustí ven! Bála jsem se, že už nikdy neuvidím našeho psa a že se už snad nikdy neprojdu po naší stráni. Řekli mi, že pokud chci domů, musím být rozumná. Nakonec jsem odhodila svůj vzdor a přizpůsobila se normám, přijala jsem vzorce správného chování, které bylo škrobené, nebylo moje, ale bylo „správné“. Začala jsem být poslušná hodná holčička. Přestala jsem křičet, přestala jsem plakat a šíleně se smát, naučila jsem se necítit smutek, radost ani vztek…přestala jsem žít, ale byla jsem hodná. Naučili mě, jak se chovat ve společnosti. Začala jsem se pouze zdvořile usmívat. Připadala jsem si jako stroj. Hlavně ne žádné emoce! Jen zdvořilé úsměvy, naučené fráze… Všichni byli spokojení! Chodili kolem mě a říkali: „No vidíš, jak umíš být hodná!“. Za několik dní mě za vzorné chování propustili. Do velkých desek připsali: „Léčba byla úspěšná, pacientka propuštěna do domácího ošetření, kontrola za měsíc, v případě obtíží kdykoli“. Byla jsem vyléčená. Vrátili mě zpět ve stejném těle, ale s dušičkou maličkou, ustrašenou… Lékaři a vědci si vzájemě gratulovali, jak výborně vše zvládají.

V předsálí už seděla další spoutaná oběť s diagnózou: „hysterie, příliš živá“. Venku se všichni zdvořile usmívali a bylo všechno tak, jak má být.

Za několik let mě začala bolet hlava, dostala jsem astma, zužovaly mě bolesti břicha. Dávali mi spousty prášků i kapiček. Pak přišli noví vědci v bílých pláštích a řekli, že to mám z toho, že nekřičím. Znovu mě začali léčit. Učili mě, jak křičet, kdy brečet a šíleně se smát. Učili mě, jak milovat tělem i duší, učili mě, jak mám správně žít… Do velkých desek si napsali: „potlačené prožívání, žádné emoce“. Vytáhli dojemné filmy, oblíbená jídla… Říkali: „Raduj se, plakej a křič! Bude ti dobře! Nemusíš se bát, že někdo pozná co cítíš, že ti někdo ublíží…“.