Rozhodla jsem se mimo jiné zkusit novou cestu do školy (nikdy jsem celou cestu cestu do školy vlastně pěšky nešla). Cíl byl projít se a po cestě se třeba i zamyslet nad životem...
Díky mému rozhodnutí jsem měla hned několik nevšedních zážitků. Po cestě do školy jsem si s mapou v ruce připadala velmi dobrodružně. Zjistila jsem, že pěšky mnou již několik let vyhlédnutou trasou do školy nedojdu.
Dále jsem:
- se seznámila hned s několika zajímavými místy, kde jsem ještě nebyla
- se přesvědčila, že je možné narazit i na mladé pomoc poskytující muže (naštěstí se mi nic nestalo)
- zjistila, že se po Brně dá celkem pohodlně chodit pěšky a že moje fyzička není co bývala
- zjistila, kdo všechno má vůz a je ochoten ho použít nejen pro svou potřebu
- měla dost času na přemýšlení
Druhý den mě po cca sedmi kilometrech rychlochůze začali bolet hýžďové svaly. A na co jsem přišla? Že sice jako OSVČ asi stávkovat nikdy nebudu, ale zato jsem "ředitelkou svého života".
