Proč jsme nejhorší v Evropě a co s tím

Nemusíte být epidemiolog, abyste věděli, že se už rok snažíme vyrovnat s celosvětovou pandemií koronaviru. Jde o vir, který se šíří bez ohledu na počasí a zeměpisnou šířku, takže nelze s nadějí vyhlížet oteplení ani mrazy jako u chřipky. Jde o vir, který velmi rychle mutuje, takže přibližně každé dva měsíce se někde objeví nová mutace. Některá je agresivnější a životaschopnější než ty předchozí a díky tomu se rychle šíří. Takže ačkoliv se snažíme ze všech sil bojovat, vývoj situace není nijak optimistický. Hlavní důvod je v tom, že...

1. únava je matkou infekce

Už to všechno trvá hodně dlouho. Většina z nás je unavená z neustálého sledování toho co ne/platí, jestli bude moct zítra do práce, jestli... když k tomu přidáte zimu, méně vitamínů, sluníčka a sociálních vztahů, asi nás nepřekvapí, že nejsme v dobré kondici. Bohužel naše psychické i fyzické zdraví jsou propojené nádoby. Stejně tak naše vlastní pohoda ovlivňuje naše vztahy, které teď dostávají na frak. Když se necítíme dobře, jsme protivní, popudliví, útoční nebo se prostě stáhneme a s nikým nekomunikujeme. Bohužel ani sami se sebou, a tak si jen stěží uvědomíme co vlastně potřebujeme.

Ačkoliv je snažší sáhnout po láhvi alkoholu, odejít do světa on-line her nebo si prostě vzít prášek na nervy, vyzývám vás, abyste se pravidelně začali ptát na to jak mi je a co potřebuji. Vím, že vás to nikdo neučil. Naopak. Jsme vychovávány (ano, hlavně ženy) v tom, že musíme mít uklizeno, navařeno, vyžehleno, postaráno o děti, o šéfa, o manžela, o zvířata, o... a když nám zbyde čas, tak si konečně můžeme... Jsme vedení k tomu, že když chceme zůstat v posteli, protože jsme prostě unavení nebo se necítíme dobře, jsme simulanti. Už generace jsme vedeni k tomu, že všechno musíme zvládnout. A tak se nemůžeme divit, že skoro polovina lidí s příznaky nemoci chodí do práce, na nákupy, jezdí autobusem... dokud nepadnou. Vždyť mají jen trochu rýmu, kašel, bolí je hlava... nic strašného. Vezměme pandemii jako výzvu k odevzdání tohoto zlozvyku! Ostatně víte, že šíření nakažlivé nemoci je trestným činem?

2. při dlouhodobém stresu se zhoršuje imunita

Ačkoliv řada lidí má pocit, že se jich to netýká, není snad nikdo, kdo by se tomu vyhnul. Ať už se podíváte kamkoliv, nemine vás to. Počty nově nakažených, mrtvých, kapacity v nemocnicích, nanoboti, očkování, zákazy a příkazy, nedostatek roušek, zdražující se respirátory, děti bez dozoru, snižující se platy nebo propouštění... Určitě byste doplnili svoje vlastní stresory.

Můžeme se tvářit, že na nás nemají vliv nebo že se nás to netýká. Můžeme myslet pozitivně. Jediné čeho tím dosáhnete, je potlačení příznaků stresu. Všudypřítomnému strachu se prostě nevyhnete tím, že zavřete oči. A je jedno čeho se bojíte. Tím, že si vezmete prášek, se vám sice dočasně uleví, ale jediné čeho tím dosáhnete, je ještě větší odpojení sama od sebe, potlačení sama sebe a větší sebedestrukce. No a tak snadněji onemocníte s horším průběhem nemoci a je jedno, který bacouch to je. Pokud chcete zabránit zhoršování stavu, vytvořte si prostor na rande se svými strachy. Výborně se k tomu hodí technika focusing.

3. už nikdo nedoržuje opatření

Proč, když na jaře byli všichni poslušní, šili roušky a seděli doma? Celé to prostě trvá dlouho, takže jsme rezignovali. Přestali jsme věřit tomu, že když se omezíme, situace se zlepší. 

Chybí nám vůdce a jasná komunikace toho co, kdy, na jak dlouho a proč. Věci, kterým lidé nevěří a nedávají jim smysl, nefungují a ani nebudou.

Většina z nás neví co vlastně platí, a tak to prostě ignoruje.

Zvyšující se tlak vyvolává protitlak, a tak čím jsou větší restrikce, tím je větší rebelie.

Už rok stojíme na nástupišti, kde po 5, max. 10 minutách naskakuje zpoždění vlaku. Říkáme si, že těch deset minut (dva, tři týdny) ještě počkáme... ale protože je to už dlouho, přestáváme věřit nebo propadáme do deprese. Proto přestaňte čekat co vymyslí vláda a vezměte zodpovědnost za sebe a své zdraví do vlastních rukou. Vyděšení k smrti ani arogantní postoj nikomu neprospěje. Bohužel je to spíš naopak.